Ve dvou se to lépe táhne

Pokud chci jít k vodě sám, prostě se seberu a jdu. Pokud ale chci jít k vodě s někým, musím si hodně dobře rozmyslet, s kým to bude. Pokud se mě někdo zeptá, jak se mi u vody v poslední době dařilo a já na to odpovím kladně, mám najednou veliké množství zájemců, kteří by se mnou chtěli jít v nejbližších dnech na ryby. V takovéto situaci jsem již ale po letech zkušeností velmi opatrný. Takovéto rychlo akce, které se pak nesou v duchu pivních slavností a kolega rybář je hlavně teoretik, než praktik, už mám dávno za sebou. A právě tyto chvíle mě usvědčí jen a jen v tom, že žádné další takové akce již podnikat s nikým neznámým nebudu.

Pokud mám jít na ryby s někým, musím daného dotyčného již velmi dobře znát nebo musí jít o někoho, koho jsem podrobil nutnou palbou otázek a úspěšně prošel. Rád jsem u vody s někým, s kým si mám co říct, s kým si rozumím a hlavně s někým, kdo je nastaven na stejné vlně přesně tak, jako já.

Tentokrát jsem vyrazil na ryby s přítelkyní Bárou, se kterou jsem už nějaký ten pátek, zažila se mnou mnoho výprav a nejdůležitějším faktem je pro mě to, že mě zná, jako své boty. Takže již nebylo potřeba ji říkat, co potřebuji, jak a kdy zakročit, kolik zakrmit, jak fotit, a co v daných situacích dělat. Když bylo potřeba, měl jsem Báru vždy po ruce. Když jsem nahodil, stála vedle mě s karbonovou kobrou v jedné ruce a pytlíkem boilie MGS v druhé ruce. Když jsem zdolával, hned u mě stála s podběrákem a čekala, až dostanu kapra ke břehu, ve chvíli, kdy byl kapr na podložce, byla připravena s foťákem v ruce – stačil pouhý pohled a bylo nám oběma jasné, co a jak. Zdolávala, když se mi rozjel druhý prut, kobrovala do vody boilie, když jsem si mezi záběry připravoval novou nástrahu. Prostě nejdokonalejší parťák, jakého si může člověk přát!